Peču na to

Ne že bych se na všechno vykašlala, ale doslova peču (teda spíš plánuju píct) dobroty na oslavu všech těch věcí, které se mi v mém životě podařilo změnit. Není to všechno perfektní a všechno se definitivně nevyřešilo, ale na to bude ještě čas. Stejně tak si moje hlava občas dělá co chce, ale záchvaty nenávisti vůči sobě samé jsou krátké, protože konečně mám vedle sebe někoho, kdo mou paranoiu nepřiživuje, ale naopak pochopil, co potřebuju pro to, abych byla zase klidná. Poprvé se umím představit, že to bude napořád.

Divnej den

Záchvaty paniky...to tu dlouho nebylo. Takhle jsem se naposledy cítila v říjnu. Co víc, bojím se. Protože ten říjnovej byl oprávněnej, co když je i tenhle. Šla jsem ven a viděla spoustu lidí, kteří chvíli byli v mém životě často a teď minimálně...a bylo to fajn, akorát se mi podařilo vrátit se domů v ještě horším stavu, než jsem přišla. Kde se to cestou stalo netuším. Snad se mi ještě dneska podaří se uklidnit.
Nechci zase brečet do polštáře

I'm not a smart girl...

Protože tak to prostě funguje, když si to chci zjednodušit, tak to většinou dopadne ještě víc zamotaně...a pak nakonec zase nic. Oh boy, what a mess.

Ne živote,

předchozí článek nebyla challenge...zjišťuji, že si vždycky vymyslím něco, co bych chtěla a když to dostanu, tak si uvědomím, jak moc jsem to nedomyslela. Niky se mě ptala, kde beru sílu to zkoušet znovu a znovu, ale vysvětli to někomu, kdo nikdy nemusel. Protože další možnost je sedět doma a s nikým nepromluvit ani virtuální slovíčko. Protože když se nesnažím já, tak nikdo kolem mě se neozve. Vždycky to musím být já.
A teď mám ještě pocit, že to tu musím cenzurovat, protože Gacktví, kdo to bude číst.
Je řešením utíct nebo se mám smířit s tím, že můj život už nikdy nebude takovej, jak jsem byla zvyklá?

Nový rok

Kéž bych mohla říct, že lepší...jestli to takhle půjde dál tak se konce nedožiju...Nesnáším svou práci, nesnáším sebe...a víc už vlastně nemám. Bojím se, kolik toho můžu ještě ztratit.

Nestřílej koně když klopýtne

Neuvěřitelný, jak jedna rada, poučka, pronesena před lety, vystihne můj boj...protože já jsem vždycky o milion věcí dopředu. Dneska se posralo všechno, co se posrat mohlo. A nejlíp mi bylo s ním. Moje vnímání vztahů je narušené, kde se jen stala chyba. Začínám chápat, proč se občas lidé ve vztazích chovají jak někdo jinej, někdo bez racionálního uvažovaní...protože všichni máme to svoje pokroucený a pokurvený místo uvnitř sebe sami.

Long time no down

Kolik se toho může změnit za měsíc? A kolik se toho může za další měsíc posrat?
Včera jsem měla nejhorší záchvat za tenhle rok a ty čtyři hodiny spánku mi k duševnímu klidu nepomohli...komu se ale svěřit?  Nějak začínám chápat, že je nereálné chtít, abych se mohla ve vztahu s čímkoliv svěřit, protože to nikoho nezajímá...každej jede jen ve svém písečku a kdo má náhodou blbé nápady dělat něco pro ostatní, tak na to dojede.
Chybí mi bubble tea...poslední odklad dospělosti, teď už jsem v tom sama.
Jenom já jsem schopna jít od emocionálního blázna ke kostce ledu a mít pocit, že TEĎ to vyjde...fuck
Nemáte někdo nějaký návod, jak to dělat správně ten život? U mě totiž nic nefunguje...vypnout a zapnout?
Pouštím si video těch pěti bláznů a koukám na ně sama...právě tak, jak jsem byla před lety, když jsem začala bydlet v Brně...