Divnej den

Záchvaty paniky...to tu dlouho nebylo. Takhle jsem se naposledy cítila v říjnu. Co víc, bojím se. Protože ten říjnovej byl oprávněnej, co když je i tenhle. Šla jsem ven a viděla spoustu lidí, kteří chvíli byli v mém životě často a teď minimálně...a bylo to fajn, akorát se mi podařilo vrátit se domů v ještě horším stavu, než jsem přišla. Kde se to cestou stalo netuším. Snad se mi ještě dneska podaří se uklidnit.
Nechci zase brečet do polštáře

I'm not a smart girl...

Protože tak to prostě funguje, když si to chci zjednodušit, tak to většinou dopadne ještě víc zamotaně...a pak nakonec zase nic. Oh boy, what a mess.

Ne živote,

předchozí článek nebyla challenge...zjišťuji, že si vždycky vymyslím něco, co bych chtěla a když to dostanu, tak si uvědomím, jak moc jsem to nedomyslela. Niky se mě ptala, kde beru sílu to zkoušet znovu a znovu, ale vysvětli to někomu, kdo nikdy nemusel. Protože další možnost je sedět doma a s nikým nepromluvit ani virtuální slovíčko. Protože když se nesnažím já, tak nikdo kolem mě se neozve. Vždycky to musím být já.
A teď mám ještě pocit, že to tu musím cenzurovat, protože Gacktví, kdo to bude číst.
Je řešením utíct nebo se mám smířit s tím, že můj život už nikdy nebude takovej, jak jsem byla zvyklá?

Nový rok

Kéž bych mohla říct, že lepší...jestli to takhle půjde dál tak se konce nedožiju...Nesnáším svou práci, nesnáším sebe...a víc už vlastně nemám. Bojím se, kolik toho můžu ještě ztratit.